Smrt Hippodamie

Zdeněk Fibich - Jaroslav Vrchlický
Program

Obnovení společného projektu Městského divadla Zlín a Filharmonie Bohuslava Martinů

Poprvé v historii divadla dochází k originálnímu a mimořádnému spojení zlínské filharmonie a hereckého souboru Městského divadla při inscenování vůbec nejznámějšího českého melodramu. Zdeněk Fibich, který neprávem stojí ve stínu svých souputníků Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, patří mezi průkopníky melodramu, této svébytné syntézy hudby a činoherního divadla. Vrchlického Smrt Hippodamie je skutečně velkým veršovaným dramatem touhy po odplatě, spravedlnosti. Jednání postav je vedené touhou získat lásku jedné ženy a žárlivostí, která nutí hlavní postavy k zákeřným činům. Vrchlický si s antickým mýtem z doby vládnutí rodu Pelopova svobodně a tvůrčím způsobem pohrává.
Scénické nastudování melodramu bude dílem režiséra Jana Antonína Pitínského, který považuje tvar melodramu za velkou inscenační výzvu.

Slovo dirigenta
Úvodní slovo dirigenta Romana Válka
Při psaní Hippodamie byl Fibich přesvědčen, že pro pravdivé vyznění libreta je mluvené slovo daleko vhodnější než árie. Měl pravdu. Zatímco v opeře je jedna banální myšlenka zpracovávána často i desítky minut a pozornost je odváděna spíše ke kráse melodie, harmonie a interpretace, v melodramu je dramatický spád řeči hudou pouze předejmut a podtržen. Napětí sdělení není nijak uměle prodlužováno. Leitmotivy - tedy melodie vykreslující jednotlivé charaktery postav jsou funkční, střídmé a působivě umocňují jednotlivé figury. Otázkou zůstává skloubení prozodie a hudby, nalezení stylu soudobého herectví, které by organicky vytvořilo tempický a zvukomalebný protipól hudbě. Zdá se, že situaci řeší technika mikroportů a melodram tedy může fungovat téměř jako film.
To, že se Fibich věnoval melodramům, je pro mne obrovským hrdinstvím. Jednodušší bylo věnovat se tvorbě oper v duchu národního obrození a smetanovské tradice. Tak si žádala doba! Jak zavádějící ... Fibich však projevil svůj v pravdě světový tvůrčí spár - svojí orientaci na evropský hudební vývoj (Wagnera) a filosoficko-dramatickou orientaci na antiku a světovou literaturu. V tomto je Fibich blíže Dvořákovi a za svou neochvějnou víru v pravdivost univerzální nadnárodní tvorby by si zasloužil vyjmutí ze šuplíku postsmetanovských epigonů.
Roman Válek, dirigent

Slovo režiséra
Z Vrchlického pamatuje si člověk svá léta žákovská v nesmírném zamlžení autora stodvacetitří básnických sbírek, v Balajkově čítance a kde ještě nadto tvář blahodárného kmeta, a v to vše lehké veršování všeho, verše indické, české, národní a intimní, dodneška jakés otřesné rozechvění z kolosu a strach z toho, že neznalosti žákovy musí býti kolosální. Ach, neznalosti lumírovská! Ne tak Fibich, jenž zanechává stopu lehkou ( a po letech ukáže se, že to byla jen nedbalost a neznalost) avšak vjem je příjemný, tichý a skromný, v koloritu impresivním, labutí písni v ztichlé modři jarní řeky. Tak asi opřádala ta dvě jména mysl mou, když jsem, kdysi, už je to dávno, byl osloven věhlasným dirigentem Bělohlávkem, zdali bych se jako režisér nezúčastnil nastudování Fibichova melodramatu Smrt Hippodamie a měsíc asi nadto rovněž tak osloven byl věhlasnou herečkou, která hned i přinesla mně libreto, s nímž jsem pak měl vekou potíž: nevrátil jsem je dvě léta do knihovny pražské a musel pak, po zběsilém nátlaku, věru že spravedlivém!, za hořkých finančních trestů ponížen je vrátit, aniž bych tuto Hippodamii tehdy (V Praze, ovšem) nastudoval: party, ale řekněme lépe snad skupiny (och, bylo to nepřehledné) stály z nějakých důvodů proti sobě a věc se pak nazkoušela v ND v režii milého Josefa Průdka. Hle, takto smekly se náhody a jen díky nim mám tu věc od té doby rád, vše, čím nás provází! Od krásných, mocných a vzrušivě majestátných motivů olympijských, skrze temnou a vášnivou "krotitelku koní" Hippodamii, přes mírného a bolestného Pelopse ku strakatému, jímavému a horoucímu hochu Chrýsippovi, jenž jako slunko vsakuje v zoře oboum bratřím Atreovi a Thyestovi, tomu, jenž je smykavý, drolivě co hádě obludným pramenem úskočného zla a pak motýlí, vanoucí Auropě; na konci k hněvivě až do pekla řvoucího truchlivého Myrtilla! Hle, jak příběh má skvělý řád a spád, s jakou zvláštní energií do mnoha stran rozprostraněným hudebním vyprávěním, ba někdy, jak směle verši je stále znovu a znovu ztesáván, vždyť pozorně čti: "Jeť život moře ze dna vzbouřené / kal chrlící a lodí, mrtvol tříšť / a čisté srdce perlou pouze v něm! / Můj Atree!"
A člověk - prostý jeviště jen dělník, nebohý jen zprostředkovatel díla krásného může vposled napsati jen cos o divotvornosti osudu a náhod sled, že k tomu pomoci může nejskromnější měrou a děkovat těm, kteří k tomuto jej vyzvali!
J. A. P.

Realizační tým:

režie: Jan Antonín Pitínský
Dirigent: Roman Válek
dramaturgie: Vladimír Fekar
scéna: Pavel Borák
kostýmy: Michaela Hořejší
hudební nastudování: Roman Válek
hudební spolupráce: Richard Dvořák
pohybová spolupráce: Hubert Křejčí
korepetice: Josef Ručka
jazyková spolupráce: PhDr. Josef Kolařík CSc.
Hraje Filharmonie Bohuslava Martinů

Lid, čeleď, zápasníci, soudcové her, kněží, vojsko: Sabina Beranová, Eva Švehlová, Katarína Šuplatová, Lenka Kubíčková, Erik Zajíček, Miroslav Ingr, Jana Morávková, Evžen Kubát, Marie Hradilová, Věra Krajíčková, Jitka Rychlíková, Petr Novotný, Martin Heřkovič 

Scéna:Velký sál
Délka představení:3 hod. 10 min. včetně tří přestávek
Premiéra:11.02.2006 - 19:00
Derniéra:09.12.2006 - 19:00
Aktuální program:

Kdy hrajeme