Síň slávy

JIŘÍ ADAMÍRA
Jiří Adamíra (2. dubna 1926 Dobrovice – 14. srpna 1993 Praha) byl český herec, životní partner herečky Hany Maciuchové. Hrál v několika filmech, televizních inscenacích i seriálech, ale největších úspěchů dosáhl na divadelních jevištích. Divadlo začal hrát už v roce 1945 a do zlínského divadla nastoupil hned v první sezoně 1946/ 1947. V 50. letech 20. století se poprvé objevil před kamerou a potom přijal mimopražská angažmá. Významné bylo i jeho působení ve Státním divadle v Ostravě v letech 1952 až 1962. V roce 1964 hrál ve filmu Zbyňka Brynycha ... a pátý jezdec je Strach. Byl často obsazován také do televizních inscenací a seriálů – například Byl jednou jeden dům, Panoptikum města pražského. Díky svému podmanivému kultivovanému hlasu je znám také z dabingu nebo z uměleckých recitací. Jiří Adamíra byl laureátem státní ceny a v roce 1989 jmenován zasloužilým umělcem. Svůj umělecký život završil několika rolemi v Národním divadle, kam nastoupil v roce 1990, v letech 1990–1993 působil jako pedagog na DAMU.

JARMILA DOLEŽALOVÁ

Jarmila Doležalová-Šnáblová (12. srpna 1944 - 2. dubna 1988) byla česká herečka, jež působila více než dvacet let ve zlínském divadle. Před nástupem do tehdejšího Divadla pracujících získávala zkušenosti v divadle v Šumperku (kam nastoupila v roce 1962 jako osmnáctiletá) a v Plzni. V roce 1966 přišla do zlínského divadla a zapsala se do jeho historie desítkami rolí, z nichž jmenujme zejména Jelenu v Čechovově Strýčku Váňovi (1970), Grušu v Kavkazském křídovém kruhu (1978) či Emilii Marty ve Věci Makropulos (1979). Rozvoj tohoto výrazného talentu oceňovaného diváky i kritikou přeťala vážná nemoc příliš brzy. Jarmila Doležalová zemřela ve věku 43 let.

ALOIS HAJDA

ZDENĚK HYBLER

MILOŠ HYNŠT
Miloš Hynšt (19. prosince 1921 v Chudobíně – 1. listopadu 2010) byl český herec, významný divadelní režisér, organizátor, publicista a divadelní pedagog. Studium herectví dokončil v roce 1944 na Brněnské konzervatoři, kde kromě toho také vystudoval i hru na klavír. Od roku 1944 vystupoval jako herec v Horáckém. Zde se také začal aktivně věnovat divadelní režii. Po dvou letech ale přesídlil zpět do Brna do někdejšího Svobodného divadla. V roce 1947 se stal ředitelem Horáckého divadla v Jihlavě, zde působil 4 roky, poté se v roce 1951 stal šéfem činohry ve Státním divadle v Ostravě. V lednu 1959 se stal šéfem brněnské Mahenovy činohry a začal pedagogicky působit na brněnské JAMU, kde se stal vedoucím její divadelní katedry. Na počátku 70. let byl donucen odejít ze školy i z divadla, do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. V roce 1981 pak přešel do zlínského Divadla pracujících v Gottwaldově. Po sametové revoluci v roce 1989 opět působil v Mahenově divadle, učil a věnoval se publikační činnosti.

IVAN KALINA

VALERIE KAPLANOVÁ
Valerie Kaplanová (12. září 1917 Hlinsko - 12. května 1999 Pardubice) byla česká filmová a divadelní herečka. Dětství díky svému otci strávila ve Vídni. Studovala rodinnou školu a stala se sekretářkou. Poté začala působit v divadelním spolku Živé jeviště, v roce 1930 vystoupila na jevišti Městského divadla na Král. Vinohradech ve scénickém pásmu Úkazy našich dějin. Před kamerou se poprvé objevila v roce 1951 ve filmu Pionýr. Mezi její nejznámější role patří např. postava průvodkyně ve snímku Jára Cimrman ležící, spící či role poblázněné babičky ve filmech Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika. Vidět jsme ji mohli v pohádce Honza málem králem a Nejasná zpráva o konci světa, spolupracovala též se zahraničními filmovými produkcemi. První profesionální divadelní angažmá nastoupila v Liberci (1945–1948), následně prošla divadly v Karlových Varech (1948–1949, 1952–1961), Brně (1949–1950), tehdejším Gottwaldově (1950–1952) a od roku 1961 až do svého skonu byla členkou Východočeského divadla v Pardubicích. Proslavila se také jako Bába Tutovka v televizní soutěži Tutovka.

HYNEK KUBASTA

JAN LIBÍČEK

Jan Libíček (28. září 1931 Zlín – 24. května 1974 Praha) byl český filmový a divadelní herec. V divadle i ve filmu ztvárňoval zejména komické role, k nimž jej předurčovala jeho silná postava a baculatá, dobrácká tvář. Divadelní začátky strávil v gottwaldovském (zlínském) divadle. Po dokončení DAMU (1955) působil několik let v Praze (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, Vesnické divadlo Praha) a v letech 1959 – 1963 opět ve Zlíně. V letech 1963 – 1968 byl členem divadelního souboru Divadla Na zábradlí, kam jej speciálně pro hru Král Ubu získal režisér Jan Grossman. Od roku 1968 až do své smrti působil v Městských divadlech pražských.

PAVEL MAJKUS

EVA MATALOVÁ

ROMAN MECNAROWSKI

MILOSLAV MEJZLÍK

ONDŘEJ MIKULÁŠEK

VĚRA NOVÁKOVÁ

MIROSLAV PLEŠÁK

KAREL POKORNÝ

VLADUNA POLANSKÁ

ILJA PRACHAŘ
Ilja Prachař (30. dubna 1924 Malenovice – 10. srpna 2005 Praha) byl český herec a dramatik. Svou hereckou kariéru zahájil jako člen dramatické skupiny Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a v Divadle pracujících ve Zlíně a v divadle v Ostravě. Od roku 1954 účinkoval v pražském Divadle S. K. Neumanna a v letech 1959 až 1990 v Divadle na Vinohradech. Jeho nejznámější rolí je pravděpodobně chamtivý a lakomý statkář Trautenberk ve večerníčkovém seriálu Krkonošské pohádky. Je autorem několika divadelních her a televizních scénářů. Již v roce 1951 obdržel za hru Hádajú se o rozumné Státní cenu a za své herectví byl oceněn Vyznamenáním za vynikající práci (1967), titulem zasloužilý umělec (1983) a Cenou Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu (1997). Jeho syn David Prachař, vnuk Jakub Prachař i vnučka Mariana Prachařová se také stali herci.

OTOKAR ROUBÍNEK

JOSEF RUSZELÁK

KAREL SEMERÁD
Karel Semerád (28. 4. 1937, Blatná) absolvoval v roce 1956 Střední zemědělskou školu v Kadani a pracoval pak čtyři roky jako instruktor JZD v Západních Čechách, v následujících dvou letech pak na vojně zjistil, že vojenskému drilu se dá částečně uniknout tzv. "kulturně výchovnou činností" (dělal knihovníka, recitoval, hrál divadlo), a to se mu zalíbilo tak, že po vojně se už k zemědělství nevrátil a začal se věnovat umění profesionálně. Zprvu jako loutkoherec (VčLD Hradec Králové), později již jako herec (v plzeňské Alfě, v divadlech v Chebu, ve Zlíně), občas pronikl na filmové plátno nebo obrazovku, začal režírovat a posléze i psát původní divadelní hry a adaptace. Od konce roku 1967 působil jako herec ve Zlíně, v letech 1990 – 1999 i jako režisér. Napsal několik scénářů pro komorní scénu tehdejšího Divadélka v klubu, adaptace a původní hry. Často spolupracoval také s ochotníky. Usiluje o takové divadlo, které by bylo divácky přitažlivé a zábavné, zároveň však kriticky odhalující morálku společnosti. Na zlínském jevišti ztvárnil přes 120 rolí (naposledy v roce 2011 role Sehnálka v Je třeba zabít Sekala), jako režisér je podepsán pod 48 inscenacemi a pod devíti i jako autor. Jeho Madam Piaf se ve Zlíně s velkým úspěchem hraje od jara 2009, za sebou má více než 100 vydařených repríz a stále vyprodává klubovou Dílnu. Jako herec se objevil ve filmových a televizních pohádkách O zakletém hadovi, O statečném kováři a Za humny je drak nebo například v seriálu Konec velkých prázdnin.

SVATOPLUK SKOPAL

LUBOR TOKOŠ
Lubor Tokoš (7. února 1923 Šternberk – 29. září 2003 Zlín) byl český herec, spolupracoval i s rozhlasem, malíř a spisovatel. V povědomí diváků zůstává především díky svým filmovým rolím dědečků s charakteristickým hlasem. V mladých letech vytvořil nezapomenutelnou hlavní roli Simona Harta ve filmu Vynález zkázy režiséra Karla Zemana. Od roku 1925 žil v Hodoníně, kde vychodil obecnou školu a absolvoval reálku a poté se učil jako drogista (nedoučil se). Když začala II. světová válka, odešel do Brna, kde nastoupil v městském divadle nejdříve jako kulisák a poté působil jako nápověda, případně v komparsu. Jako herec prošel divadly v Brně, Hodoníně, Uherském Hradišti, Ostravě, Olomouci, Praze a Zlíně. Z divadla odešel v roce 1985. V rozhlase natočil přes tisíc programů a čítával pro nevidomé v pražském studiu Karla Emanuela Macana. Ve filmu vytvořil na dvě desítky rolí. V roce 2002 obdržel cenu Thálie za celoživotní dílo v oboru činohra. Lubor Tokoš zemřel ve svém zlínském bytě ve věku 80 let.

STANISLAV TŘÍSKA
Stanislav Tříska (29.1.1933, Plzeň - 23.10. 1996, Zlín) se vyučil brašnářem, od mládí jej to ale táhlo k divadlu. Bez sebemenší herecké průpravy nastoupil do Západočeského divadla v Chebu, kde v 60. letech sehrál řadu komických rolí. V roce 1967 přešel do Divadla pracujících ve Zlíně, kde pak působil až do roku 1996 (scéna byla v roce 1990 přejmenována na Městské divadlo a Tříska se zde stal uměleckým šéfem). Také ve zlínském divadle vynikal v komediích (Švejk, Pokoušení, Komik, Konec masopustu). Ačkoli do Zlína přišel až ve zralém věku, s tímto městem se zcela sžil a považoval se za moravského patriota. Po smrti manželky zatoužil po změně prostředí a načas se přestěhoval do Prahy, ale netrvalo dlouho a vrátil se zpět. Za své působení na divadelních scénách obdržel Cenu J. K. Tyla. Pro televizi a film začal Tříska točit v 60. letech, vytvářel vesměs svérázné postavy ve vedlejších až epizodních úlohách, poprvé se objevil v povídkovém filmu STRAKATÍ ANDĚLÉ (1964), později hrál v řadě pohádek a filmů pro děti, vidět jej ale bylo možné také v některých dramatických kusech, jako např. SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986) nebo seriálu VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1985). V padesáti letech se Tříska dostal ke své životní roli Škopka v komedii SLUNCE, SENO, JAHODY (1984), SLUNCE, SENO A PÁR FACEK (1989) a SLUNCE, SENO, EROTIKA (1991). Celkový počet jeho filmových a televizních rolí je kolem 100. Jeho poslední úlohou byla postava Hrstky v seriálu ZDIVOČELÁ ZEMĚ (1997), jehož uvedení se však již nedožil – Stanislav Tříska zemřel náhle v šatně zlínského divadla ve věku 63 let.