Helena Čermáková: „Odjakživa mám touhu hrát silné a komplikované bytosti.“

Program

„Odjakživa mám touhu hrát silné a komplikované bytosti,“ říká Helena Čermáková, která je zlínskému divadlu věrná pětatřicet let.

Je to neuvěřitelných pětatřicet let, co se na jevišti zlínského divadla objevila vůbec poprvé Helena Čermáková. Tato charismatická a laskavá dáma, nepřehlédnutelná herečka a skvělá šansonová zpěvačka na něm ztvárnila desítky dramatických rolí, z nichž jednoznačně vyčnívá například Kostelnička, Klytaiméstra či Júdit, za kterou dostala v roce 1999 Cenu Thálie.

„Odjakživa mám touhu hrát silné a komplikované bytosti, díky kterým budu mít šanci najít sama v sobě místa a polohy, o kterých pochybuji, že by vůbec mohly být mou součástí. Vždycky mě zajímá, jestli se mi podaří dospět k takovému momentu objevení,“ říká Helena Čermáková v rozhovoru, který má být i jakýmsi malým ohlédnutím za těmi roky strávenými v Městském divadle Zlín. Když vzpomíná na své zásadní role, oči jí jen září: „Všechny vyjmenovat nejdou, ale díkybohu za to.“

JuditJudit

Helenko, když se zamyslíš, jakých těch dosavadních pětatřicet let v angažmá zlínského divadla bylo?

Bylo to šťastných pětatřicet let. (úsměv) Za tu dobu jsem se setkala se spoustou zajímavých a výjimečných lidí. Hodně si cením toho, že s velkou řadou z nich jsme blízcí přátelé a jejich poetika mě výrazně ovlivnila, inspirovala a posunula.

Přijde mi obdivuhodné, když je herec věrný svému divadlu tak dlouhou dobu. Měla jsi vždycky jasno v tom, že zůstaneš ve Zlíně, nebo to zapříčinily až životní události?

V mém případě to jednoznačně zapříčinily životní události… Nejprve jsem si samozřejmě naivně myslela, že projdu vícero divadly a až poté zakotvím na jednom místě. Zlínské divadlo jsem ze začátku brala jako velkou zkušenost. Jenže najednou přišly zmiňované zásadní změny, já jsem se zamilovala a vdala (pozn.: za Jaroslava Čermáka, scénografa a výtvarníka), a to byl pro mě tak významný mezník, že jsem tady ráda zůstala.

Určitě jsi za ta léta dostala řadu nabídek z jiných divadel. Která byla ta opravdu nejzajímavější a třeba jsi nad ní přece jen i uvažovala?

Nabídek přišlo víc, ale moje životní okolnosti byly opravdu tak závažné, jelikož jsme tady měli dvě dcery, které jsem vyvdala a vůči kterým jsme měli silné citové pouto, že bylo nemožné nad nimi jakkoliv uvažovat. V té době jsme neměli ani auto, čili dojíždět do Prahy nebo do Brna nepřipadalo v úvahu. Ale přiznávám, že jsem mnohdy z těch nabídek měla skutečně radost a těšily mě. Nicméně také upřímně dodávám, že jsem nikdy svého rozhodnutí nezalitovala.

rek-zorba-junak-cermakovarek-zorba-junak-cermakova

Pojďme si trošku zavzpomínat. Do Divadla pracujících jsi nastoupila po studiích na JAMU. Stalo se tak díky konkurzu, jak je tomu dneska zvykem?

Kdepak, vůbec nešlo o konkurz. Přišel se na mě podívat pan Miloš Slavík, tehdejší ředitel zlínského divadla a pedagog na JAMU, kterého jsem oslovila. Musím říct, že šlo o velice charismatického muže a měla jsem před ním velký ostych. Ale po dlouhém vnitřním boji jsem si dodala odvahu a vydala se za ním. Věděla jsem, že je ve Zlíně velmi silná éra pana Aloise Hajdy a dalších významných režisérů a lidí kolem, například dramaturga Miroslava Plešáka, proto byl Zlín přitažlivý. Dopadlo to dobře, pan Slavík řekl, že mě bere. Zároveň jsme ale jeli krátce na to hrát absolventské představení do Prahy, kde mi sdělili, ať okamžitě zavolám do Realistického divadla. To se stalo a dozvěděla jsem se, že mi nabízí v tamním divadle hostování, a když vše půjde dobře, dostanu i angažmá. Nastalo tak další obrovské dilema, dokonce jsem měla strach to panu řediteli Slavíkovi oznámit. Dík bohu byl tak velkorysý, že mi hostování v Praze umožnil. A v té době se stala ona osobní událost, o které jsem již mluvila, takže jsem následně angažmá už řešit nemusela… (úsměv)

oresteia-cermakovaoresteia-cermakova

První premiéru na zlínském jevišti sis odbyla 16. října 1982, a to v inscenaci Měšťáci. Vybavíš si, jak se ti vydařila?

Na to se nedá zapomenout, tato premiéra pro mě byla velmi důležitá a myslím, že se mi podařila. Inscenaci režíroval pan Slavík a na jevišti jsem se setkala s těmi největšími bardy, které zlínský divák znal, jako například s pány Luborem Tokošem, Romanem Mecnarowskim či Standou Třískou nebo s dámami Zdenou Kružíkovou a Marcelou Večeřovou. Vybavuji si dokonce i to, jak jsem kolikrát chodila ze zkoušek se stísněným pocitem, protože jsem měla obavy, zda režijní představy pana Slavíka vůbec naplním. On byl totiž velmi přísný a obrovský puntičkář. Mého partnera hrál Miloš Mejzlík, za což jsem byla moc vděčná, protože mi pomáhal, abych se na jevišti cítila svobodněji.

Už jsi zmínila, jaké hvězdné kolegy jsi v době nástupu do zlínského divadla měla. Jak tě přijali? Zajímalo by mě, zda se dá tvůj tehdejší nástup do souboru srovnat s nástupem mladého herce v dnešní době?

Přijali mě hezky, necítila jsem z nikoho nic negativního, necítila jsem, že by se na mě kdokoliv díval skrz prsty. Ale všichni bardi byli nesmírně přísní a kritičtí, mnohdy nám hodně věcí velmi tvrdě a nevybíravě vytýkali. Častokrát jsem si před nimi připadala neschopná. Neexistovalo, abych přišla pozdě na zkoušku a třeba ještě nepřipravená, to by se mnou nikdo z nich nemluvil a okamžitě by mě odsoudili. U pana režiséra Hynšta se dokonce hrálo na trestné body, stačilo přijít o minutu později a už jsi ho měl. Žádné omluvy se netolerovaly… V tomto ohledu mají mladí herci v dnešní době diametrálně odlišný vstup do divadla. Alespoň do toho našeho. Přijímáme je vstřícněji, jsme mnohem benevolentnější a otázkou zůstává, zda je to dobře.

Myslím, že pro většinu mladých herců jsou tato pravidla a podmínky nepředstavitelné.

A odlišností bylo víc. Například mnohem víc než dnes byla cítit, sice nepojmenovaná, ale přesto jasná hierarchie v souboru a tak dále.

Splašené nůžkySplašené nůžky

Měla jsi v těch nelehkých začátcích svého učitele? Měla jsi někoho, kdo si tě vzal pod svá křídla?

V tomto směru mi byla velkou oporou Evička Matalová, mimo jiné moje tehdejší kolegyně v šatně. Ta mi však byla nejen oporou, ale i dobrou kamarádkou a přechodnou maminkou… (úsměv) A totéž bych mohla říct i o Jarušce Doležalové a Věrce Novákové. Od těchto dam jsem se učila. Moc ráda jsem sledovala, jak pracují, jak byly na každé zkoušce maximálně při věci. Díky nim jsem zjistila, jak je důležitá příprava, jak je třeba mít přehled, načíst si materiály, vědět o tématu. Pochopila jsem, že mnohdy práce na roli není jen o dialogu s režisérem, ale velmi záleží na vlastním vnitřním zpracování. Je potřeba si vždy najít svou vlastní cestu, odůvodnit si ji a pak ji samozřejmě odůvodnit i samotnému režisérovi.

U divadla jsi toho zažila opravdu hodně. Ne vždy bylo ve Zlíně příjemně, ale mnohokrát přišlo období, které se zdálo být v tu chvíli jaksi nepřekonatelné. Na které z těch radostných období ráda myslíš?

Nádherné bylo to úplně první období, kdy jsem do zlínského divadla nastoupila. Společně se mnou přišel Luděk Randár a vytvořilo se mezi námi opravdové přátelství. Dokonce jsme byli sousedi, takže jsme se scházeli i v soukromí a do noci si povídali o všem možném. Ještě jsme neměli rodiny, takže bylo na všechno mnohem víc času. Dostávali jsme překrásné herecké příležitosti a nemohli jsme si na nic stěžovat. Ale máš pravdu, období se střídala. Někdy jsem si říkala, zda má moje fungování v divadle vůbec smysl, měla jsem pocit marnosti a nenaplnění. Několikrát jsem cítila vnitřní prázdnotu a mnohdy to vypadalo, že to které období pro mě vůbec přínosné nebude. Ale najednou se z ničeho nic vyloupla další zajímavá role, která mě úplně rozzářila, a to jak pracovně, tak lidsky. Najednou jsem se měla z čeho radovat, měla jsem o čem přemýšlet… (úsměv)

Stalo se ti někdy, že ses na jevišti styděla za to, co musíš hrát?

Ano, stalo. Ale nesměla jsem to dát najevo. Nikdy. Dokonce jsem zažila i jedno období, kdy jsem chodila s úplnou úzkostí na zkoušky, a věř, že to bylo velmi nepříjemné. Doufám, že toto se mi už nikdy nestane.

Blanche a MarieBlanche a Marie

Věnujme se teď těm radostným událostem, těm krásným rolím. V devadesátých letech tě potkaly hned dvě zásadní, a sice Kostelnička v Její pastorkyni nebo Júdit ve stejnojmenné hře, za kterou jsi dostala Cenu Thálie. Můžeme v tomto případě mluvit o tvém hereckém vrcholu, nebo ho vidíš někde jinde? Nebo myslíš, že ještě přijde?

Nechci být nevděčná a jakkoliv povrchní v hodnocení, ale daleko víc než Júdit jsem si cenila Kostelničky. Lidé mi v té době říkali, že jsem se s touto rolí dotkla vrcholu a mně v hlavě běželo: „Panebože, snad mě ještě někdy něco velkého potká, ve čtyřiceti se přece ještě neuzavírá a nebilancuje.“ Kostelničku jsem milovala. Poprvé jsem se pracovně setkala s panem režisérem Pitínským a neuvěřitelně jsme si rozuměli, aspoň za sebe mám ten pocit. Do Kostelničky jsem dávala veškerou svou energii, sílu a lásku. Naplňovala mě. Chodila jsem ze zkoušek šťastná, ale taky vyčerpaná. I přesto jsem později doufala, že tohle není mé „poslední slovo“. Vždyť rozmanitost hereckého vyjádření má tolik odstínů a já ráda čekám na výzvy. Mnohdy samozřejmě s obavou, jestli se s danou postavou nemineme. Ale vzrušující dobrodružství, které k této profesi patří, mě pořád stejně dráždí a těší. Platí – čím komplikovanější role, tím lepší. (úsměv)

Která z dalších rolí pro tebe byla opravdu významná?

Všechny ty zásadní a mimořádné role, kdy každá byla úplně odlišná, ani vyjmenovat nejdou a díkybohu za to. Ale s radostí vzpomínám třeba na práci s Věrou Herajtovou, tady bych ráda zmínila inscenaci Dvojhlavý orel. V tomto případě jsem vůbec nevěděla, jak se své figury dotknout, aby byla uvěřitelná, až jsem jí totálně propadla. Totéž se mi pak stalo při práci na dvou inscenacích s Vladimírem Kelblem, a to u Sestupu Orfeova (pozn.: za roli Lady Torrancové se Helena Čermáková ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie 2004) a Marie Stuartovny. Ráda pak vzpomínám na Gombárova Šumaře na střeše, kde jsem hrála obětavou mámu plnou lásky, Pitínského úžasnou Oresteiu či Smrt Hippodamie, kterou celkově považuji za vrchol jiného typu divadla, kdy se činoherec potká s melodramem (pozn.: za titulní roli Hippodamie byla Helena Čermákovaná nominována do nejužšího výběru tří na Cenu Thálie 2006). Není možné nevzpomenout na Karla Semeráda, Ivana Balaďu a Zdeňka Duška, u něj jsem mohla být Raněvskou, dále nesmím zapomenout na krásné příležitosti u Martina Františáka, a to jak ve Vlčí jámě, která mi přinesla možnost stát se tetou Klárou, tak v současnosti v Kočičí bažině, kde jsem paní Killbrideová (pozn.: Vlčí jámu nazkoušela Helena Čermáková v Divadle v Dlouhé, Kočičí bažinu pak v brněnském Mahenově divadle). A nechci opomenout ani další z řady lidových figur, velmi pokornou k životu, kterou mám nyní coby Surmena možnost hrát v Žítkovských bohyních.

S Žítkovskými bohyněmi se dostáváme do současnosti. Bavili jsme se o všemožných érách a podle mého názoru je nyní ve zlínském divadle jedno z těch vrcholných období. Jak to vidíš ty?

Jsem moc ráda, že ve Zlíně vydržela celých pět let šéfka Hanka Mikolášková, která místní divadlo proslunila, provzdušnila a všechny nás zase spojila. Navíc za ty roky nabrala spoustu talentovaných a multifunkčních mladých lidí, což je strašně důležité. Oni jsou nejen dobří činoherně, což je samozřejmě základ, ale jsou schopní i pěvecky, tanečně a umí hrát na mnohé hudební nástroje. Souhra všech okolností dala našemu divadlu velký nádech. Stejně tak dodal divadlu nádech i dobrý výběr her, dramaturgie je nyní šťastná, vždyť se nám vrací diváci do hlediště. Taky mě těší, že se v posledních letech pouštíme do autorských textů, kdy se logicky obáváme, jak projekty dopadnou, ale naštěstí se naše obavy zatím nenaplnily. Jsem šťastná, že u toho všeho můžu být. Momentálně se v divadle cítím klidná, na zkoušky chodím s radostí a těším se na všechno, co mě snad ještě čeká.

Madam PiafMadam Piaf

 

Jakub Malovaný
www.jakubmalovany.cz