Luděk Randár: Nohy na stůl si jen tak dát neumím

V muzikálech raději „jen“ hraje, nezpívá. Přesto byl jednou nominován na muzikálovou Cenu Thálie. Milovník úsměvných životních paradoxů, ale také skvělý táta, vítěz letošního festivalového čtvrtmaratonu, pravidelný dárce krve a služebně nejstarší člen uměleckého souboru Městského divadla Zlín Luděk Randár oslaví 17. července 60. narozeniny. Jak, když rychlojízdu ve Ferrari nebo parašutistický kurz už má za sebou? Nejen o tom se rozpovídal v rozhovoru.

Ve zlínském Divadle pracujících jsi v roce 1982 začínal jako čert. Jak na svou úplně první roli vzpomínáš?

Čert Matys. Nedá se zapomenout. Roli v pohádce Jak se čerti ženili jsem zkoušel ještě jako student JAMU, jako host. Přestože pocházím z Olomouce, do Gottwaldova mě to táhlo. Gottwaldovské - zlínské divadlo mělo a pořád má skvělé renomé. Ve své době dávalo příležitost umělcům, kteří měli jinde kvůli režimu stopku.  Ředitel divadla Miloš Slavík učil na JAMU a chodil si zakouřit na chodbu, kde jsme měli zkušebnu. Oslovil jsem ho, že bych rád do Gottwaldova, on se usmál a pozval mě, ať přijedu. Ještě v červnu jsem dostal angažmá.

Ve Zlíně jsi od té doby dodnes – řečí statistiky 36 let a 172 rolí. Měl jsi někdy chuť zkusit, jak to vypadá jinde?

Měl jsem nabídky.  Ale jako mladý jsem měl to štěstí, že jsem dostával jednu velkou roli za duhou.                     Pseudolus, Vojcek, Romeo, Amadeus, Valmont, Tartuffe, Hamlet, Krysař, Othello…  Neměl jsem důvod odcházet. A pak přišla rodina a děti... Vlastně jsem na půl úvazek jednou odešel. Otomar Krejča znovuotevřel Divadlo za branou a přizval mě do inscenace Provaz o jednom konci. Korepetoval jsem s Petrem Hapkou, zkoušel jsem s Martou Vančurovou, Janem Hartlem, Oldřichem Kaiserem… Ale kouzlo výjimečna brzy vyvanulo. Bylo mi smutno po rodině, syn Matěj měl tři měsíce, Jitunka tři roky… Ukončil jsem spolupráci a vrátil se zpátky.

Vychoval jsi tři děti. Jak těžké bylo skloubit divadlo s rodinou?

Důležité je nastěhovat se co nejblíž k divadlu. Mně se to povedlo napočtvrté (smích). Nejstarší Jitunka se narodila do maličké divadelní garsonky. Když se k nám na ni doktorka přišla podívat, zděsila se, poslala sociální pracovnici a do roku nám město přidělilo byt v novostavbě na Jižních Svazích. Moje žena tam jezdila s kočárkem a s pláčem. Byla zvyklá žít se mnou v divadle. Tam dodělávala školu, učila se v divadelním klubu, o přestávkách jsme se potkávali. V tom nepohodlí bylo bydlení v divadle vlastně pohodlné. Nový byt jsme nabídli na výměnu, abychom se dostali zase dolů. Teď bydlíme spokojeně u kostela a z okna vidíme až do foyer.

Dá se říct, že se vaše děti se vydaly ve Tvých stopách. Máš z toho radost?

Jsem šťastný, když jsou spokojené, když se jim daří. Nejmladší Anička studuje herectví na DAMU, Matěj píše pro divadlo, pro televizi, zkrátka scénárista a dramaturg. Nejstarší Jitunka pracuje pro filmový festival v Karlových Varech a pro České lvy. Vystudovala sice práva, dokonce nastoupila do advokátní kanceláře, ale po roce zběhla.

Ty ses k herectví dostal jak? Měl jsi taky inspiraci v rodičích?

Dostal jsem se k němu takřka průzračně. Na základní školu přišla paní Pánková dělat nábor do LŠU a pro mě to byla skvělá příležitost ulít se z hodiny (smích). Jenže ona ten dramaťák vedla tak dobře, že mě pro divadlo naprosto získala. Nikdy jsem neuvažoval, že bych dělal něco jiného.

To zní až neuvěřitelně. Nikdy? Ani na chvilku?

Nikdy.  Divadlo mám rád. Mám rád lidi v něm. Třeba Helenku  Čermákovou, která vypadá dobře. Ctím profesi. Ale všechno se nedá brát až tak vážně. Úsměv, humor – a krásně to funguje.

Když máš úplně volno a nemusíš ani to, ani to. Jak to vypadá?

Nohy na stůl si dát neumím a moje žena mi to velmi vyčítá. Nedokážu jen tak sedět nebo se přes den natáhnout. Odpočinu si venku, na kole, při procházkách se psem. A když chce pes běžet, běžím za ním.  Jednou jsme takhle běželi, z křoví vyletěl pták, pes se lekl a skočil mi pod nohy. Dal jsem přednost zdraví psa před svým a skončil s odřeným obličejem. Nechal jsem se odborně ošetřit v  lékárně a aby mi to zranění oschlo, jel jsem se projet na kole. Takže – aktivní odpočinek.

Pojďme k zpátky k divadlu. Odmítl jsi někdy roli? Může si to vůbec herec dovolit?

Možná se to děje, ale já to nedělám. Ani se nezajímám o to, co budu hrát. Možná díky tomu, že jsem byl tak „nasycen“ v mládí, jsem tu potřebu nikdy neměl. Nemám to tak, že bych si říkal: jé, to bych si chtěl zahrát, nebo škoda, že to nehraju já…

Ve zlínském uměleckém souboru jsi dnes služebně nejstarší. Jak funguje spolupráce s mladšími generacemi?

Vážím si jich. Nehrajeme si na generace, posloucháme se. Nevím, jaké atmosféry jsou v souborech jinde, ale říká se, že co se týče vztahů, je Zlín výjimečný. Myslím, že je to pravda.

Diváci Tě znají spíš z rolí na Velkém sále, který je opravdu velký. Jaké to je „přeladit se“ pak na maličkou šatnu orchestru, kam se vejde pouze 30 diváků a jsou Ti na dotek?

Blackbird v šatně orchestru je pro mě herecká terapie a vždycky se na toto představení těším. Je sice náročné, nesmíme s Kateřinou ani na chvilku pustit myšlenky jinam, ale ta intenzita prožitku je nám odměnou.  Pokud jde o Velký sál, jsem moc rád za bezprostřední reakce diváků, smích, potlesk, či vnímavé souznění..

Na repertoáru zlínského divadla se v posledních letech často objevují muzikály. O Tobě se povídá, že nerad zpíváš, ale přesto v nich skoro vždycky hraješ. Paradoxně jsi byl jednou nominován i na muzikálovou Thálii. Jak to tehdy bylo?

Tak předně – zpívám velmi rád. Ale vždycky o kousek vedle než bych měl. Potřebuji vodiče. Vedle zdatného profesionála je pak můj zpěv (snad) snesitelný i na jevišti. Tolik k vyvrácení té dezinformace. A k otázce - po revoluci, když Ceny Thálie teprve vznikaly,  jsme  inscenovali velice úspěšný muzikál Frankenstein. Hrál jsem Netvora a podobně jako teď v Noci na Karlštejně v roli Karla IV. jsem snad jako jediný nezpíval. Jako Netvor jsem se zrodil, vydával zvuky, pak mluvil a tančil. A za tuto roli jsem byl opravdu nominován v kategorii Muzikál. Na slavnostní předávání jsem sice do Prahy jel, ale cenu jsem samozřejmě nedostal. Ale tu historku mám rád.

Kdybys ji dostal, přijal bys ji?

No určitě! Stoprocentně (smích)!

Jaký nejšílenější kostým jsi měl na sobě?

To byl asi taky ten Netvor. Všeuměl pan Pšeja sehnal hmotu z továrny na prezervativy, měl jsem jí na sobě půlcentimetrovou vrstvu, na kterou on aplikoval žíly, cévy, mozek… Byla to neskutečná maska.

Není tajemstvím, že narozeniny slavíš rád netradičně. Tušíš už, jak prožiješ šedesátiny?

Rodina ví, co mám rád. Ale netuším. Svezl jsem se ve Ferrari, absolvoval jsem parašutistický výcvik, zorbing, když se ve Zlíně objevil bungee jumping, byl jsem tam mezi prvními… Tandemový seskok mi už děti taky daly, lítal jsem v tunelu, ve kterém se učí parašutisti… Jsem zvědavý!