Miroslav Zikmund: 100

Program

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR! V den 100. narozenin Miroslava Zikmunda přinášíme nekrácenou verzi rozhovoru, který původně pro magazín InZlin pořídil s cestovatelskou legendou náš inspicient a publicista Jakub Malovaný. Jako bonusový materiál nabízíme osobní vzpomínky známých osobností na pana Zikmunda. Všechno nejlepší, pane Zikmunde, a hezké počtení Vám všem :)

„Můj život? Leckdy připomínal veselohru, jindy zase tragédii,“ říká legendární cestovatel při příležitosti stých narozenin

Jeho životní příběh je fascinující. Byl počat ještě za Rakouska-Uherska, avšak narodil se pár měsíců po vzniku první republiky. Zažil 2. světovou válku, nástup a pád komunismu i návrat demokracie. Procestoval celý svět, nejen Tatrou 87 a po boku letitého parťáka Jiřího Hanzelky. Řeč není o nikom jiném, než o Miroslavu Zikmundovi, který slaví sté narozeniny.

Legendární cestovatel a spisovatel již nějaký čas rozhovory neposkytuje. „Nezlobte se, ale já už jsem úplně všechno řekl,“ byla první slova laskavého muže s bravurní pamětí. Při vší úctě jsem si dovolil jemně oponovat: „Pane Zikmunde, přece jen bych našel něco, o čem jste doposud nehovořil.“ Dobrodruh, jenž například cestoval Afrikou v době zhroucení koloniálního systému, zpozorněl. „O divadle,“ dodal jsem okamžitě a doufal, že právě toto téma bude pomyslným klíčem k vyprávění. Podařilo se.

Možná ani netušíte, že Miroslav Zikmund je od dětských let obrovským divadelním nadšencem. Ve zlínském divadle si dokonce „vysloužil“ za svou věrnost čestné sedadlo v první řadě.

Kdy vás úplně poprvé okouzlil magický divadelní svět?

Úplně poprvé jsem divadlo začal vnímat během svých studií. Bylo mi čtrnáct let a chodil jsem v Plzni na reálné gymnázium (pozn.: Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni, ve Zlíně se usadil v první polovině padesátých let). Tenkrát jsem nevynechal snad jedinou příležitost navštívit jakékoliv představení, ať už třeba činoherní, operní nebo i operetní.

Co vás na divadle fascinuje a přitahuje?

Na rozdíl od filmu, který se natočí a už navždy zůstane neměnný, je divadlo velmi živý a organický výtvor. Premiérou totiž zdaleka nic nekončí. Představení se i nadále vyvíjí, mění a mnohdy dokonce ještě zlepšuje.

Abonentem zlínského divadla jste od roku 1954, což je naprosto neuvěřitelné. Tak dlouho není místnímu kulturnímu stánku věrný snad nikdo. Vybavíte si jeho vůbec první návštěvu?

Přiznám se, že první návštěvu zlínského divadla si už moc nevybavuji. Vím, že to bylo ještě ve staré budově na Štefánikově ulici, kde dnes sídlí Základní umělecká škola. Co si však pamatuji je to, že jsem bohužel nebyl přítomen na slavnostním otevření nové – současné – budovy, které proběhlo 11. listopadu 1967, protože jsem byl zrovna v Kanadě, na Světové výstavě Expo '67. A tak až po mém návratu jsem se osobně poznal s panem architektem Miroslavem Řepou, který místní divadlo nejen navrhl, ale i postavil.

S jistou nadsázkou můžeme říct, že jste byl téměř u všeho, co se ve zlínském divadle událo. Vždyť jste „promeškal“ jen několik málo zlínských sezon, a to díky času strávenému na cestách. Zejména pak díky druhé dlouhé cestě, která probíhala v letech 1959 – 1964. Jaký divadelní zážitek spojený s tehdejším Divadlem pracujících se vám okamžitě vybaví?

Pro mě byla jednoznačně nejzajímavější éra z konce šedesátých let, kdy byl ředitelem Divadla pracujících Alois Lhotský, dramaturgem Otakar Roubínek a na jevišti zářila hvězda Gustava Opočenského. Velmi rád jsem na jevišti sledoval také paní Věru Novákovou nebo tehdy mladičkého Karla Semeráda.

Prozraďte, která zlínská inscenace vám vyrazila dech? Kterou byste si dal s chutí znovu?

Určitě Čapkovu Bílou nemoc, která měla premiéru v září 1968, a v hlavní roli exceloval zmíněný Gustav Opočenský.

Procestoval jste celý svět. Proto počítám, že se můžete pochlubit nejedním zahraničním divadelním zážitkem, mám pravdu?

Máte pravdu… (úsměv) Například v roce 1949 jsem shlédl operu v Buenos Aires, což byl opravdu velmi silný zážitek, stejně jako jsem byl nadšený z návštěvy newyorské Metropolitní opery, kam jsem zavítal, když jsem se vracel v roce 1967 ze Světové výstavy v Kanadě.

Snímek1 030Snímek1 030

Ve světě ještě zůstaňme. Jaké nejbizarnější divadlo jste navštívil?

(zamyslí se) Jeden z celkem bizarních divadelních zážitků jsem prožil v Kostarice, kde jsem měl možnost sledovat býčí zápasy. Do arény nastoupila za hurónského řevu útlá dívenka, jež měla černé vlasy svázané širokou stuhou, a když se uklonila u soudcovy lóže, byl k ní vpuštěn býček. Ovšem nešlo o klasického býka chovaného pro toreo. V písku arény vztekle hrabalo kopyty statné roční tele, býček sotva odrostlý. Rázem se rozběhl proti dívce. Šlo to ráz na ráz - bleskurychlý útok, zamávání rudožlutou franelou, nejistý ústup na špičkách. Poté následoval potlesk a taky velká sláva… Bylo to opravdu zajímavé. Podrobně se tomuto tématu věnuji v jedné z kapitol knihy Mezi dvěma oceány, ve které s Jiřím Hanzelkou líčíme své poznatky, zážitky i dobrodružství z cest po Latinské Americe.

Příprava na cestu za dobrodružnou výpravou je náročná, stejně jako příprava divadelní inscenace. Vy jste zažil obojí. Spatřujete v těch nelehkých dnech a týdnech před nevyhnutelnou „premiérou“, ať už cestovatelskou či divadelní, nějakou podobnost?

Víte, ona celá ta cesta je jedno velké divadlo. Vždyť během jednotlivých výprav se i kolem nás neustále měnily „kulisy“ a střídali „herci“… (úsměv)

Co vám blesklo hlavou, když jste se dozvěděl, že o vašem cestovatelském životě vznikne divadelní inscenace? Věřil jste, že je tato látka přenositelná i na prkna jeviště?

Zezačátku jsem byl velmi překvapený. A upřímně přiznávám, že jsem tomu nápadu nevěřil. Opravdu jsem si totiž nedokázal představit, že se podaří takové téma inscenovat na divadle.

A podařilo se. Palubní deník Hanzelky a Zikmunda byl velmi krásný divadelní okamžik. Jak moc jste do výsledku inscenace zasahoval? Co všechno jste si hlídal a připomínkoval?

Hodně jsem spolupracoval s dramaturgem Vladimírem Fekarem, protože jsme společně dotvářeli scénář. Bylo to vynikající. Musím říct, že jsem obdivoval tu Vladimírovu neuvěřitelnou představivost. Každý z mých nápadů a postřehů dokázal skvěle začlenit a co víc, dokázal danou věc ještě i povýšit a zdokonalit.

Přece jen, musí to být úplně něco jiného, dívat se na prožité zážitky z cest v divadle než třeba v kině na filmovém plátně. Zeptám se narovinu - užil jste si slavnostní premiéru, která se uskutečnila 2. března 2013?

Ano. Premiéru jsem si užil. A věřím, že nejenom já… (smích)

Dovolím si ještě jednu osobní otázku. Ve zmíněné inscenaci jsem si zahrál T. G. Masaryka, se kterým jste se coby malý chlapec skutečně setkal. Jak to tenkrát vlastně bylo?

Jeli jsme se školou do Lán na setkání žactva s panem prezidentem. Stále vidím, jak nás pan Masaryk obcházel a náhodně vybraných žáků se ptal, jak se jmenují. Kdyby pan prezident udělal ještě o dva kroky víc, zastavil by se u mě, jenomže to se bohužel nestalo a volba padla na mého spolužáka Frantu Šindeláře, který se tak zakoktal, že z něho nevypadla ani hláska. V tu chvíli jsem si říkal, že kdybych stál na jeho místě já, tak bych panu prezidentovi pěkně odpověděl, že se jmenuji Miroslav Zikmund a jsem z Plzně. I když… Možná bych byl stejně nervózní jako můj kamarád a dopadlo by to podobně. (smích)

Se zlínským divadlem vás pojí ještě jedna velmi důležitá věc. Dlouhé roky jste místním divadelníkům „fandil“ z hlediště, avšak v listopadu 1989 jste s nimi najednou seděl v kuřárně, kde oficiálně vzniklo Občanské fórum Zlín. Napadlo by vás, že se stanete jednou z jeho hlavních tváří?

Kdepak. Jak by mě něco takového mohlo napadnout… Stejně, jako mě nikdy nenapadlo, že budu stát po boku zlínských divadelníků v roce 1968, když vtrhla vojska Varšavské smlouvy do Československa. Ve Zlíně se tenkrát podařilo, na rozdíl od jiných měst, udržet vysílání místního rozhlasu díky vysílači v nedaleké Topolné na Uherskohradišťsku. V utajení se z divadla ještě několik dní vysílalo, a to nejen do celé republiky. Já jsem tehdy napsal ono památné prohlášení a v rozhlase ho přečetl rusky. Jeho prostřednictvím jsem informoval občany Sovětského svazu, že se u nás žádná kontrarevoluce nekoná a vyzval je, aby nemlčeli. Výzva k protestu proti sovětské okupaci se donesla až k básníku Jevgeniji Jevtušenkovi, který na ni zareagoval prostřednictvím básně Tanki jedut na Pragu. (pozn.: díky odmítnutí okupace se stal Miroslav Zikmund na dlouhých dvacet let politicky nežádoucí osobou).

Jakou funkci by podle vás mělo plnit divadlo v dnešní době? A proč by lidé měli do divadla chodit?

Zaplaťpánbůh, že se divadlo napříč staletími nemění, stejně jako se nemění ani lidé. Proto odpovídám, že divadlo by mělo plnit stále stejnou funkci, jakou plní již od dob Antiky – mělo by lidi poučit a taky pobavit.

Stejně jako je obdivuhodná vaše věrnost divadlu, je fascinující i celý váš životní příběh. Řekněte, k jaké divadelní hře byste ho přirovnal?

Těžko říct. Můj život leckdy připomínal veselohru, jindy zase tragédii. Jak už to tak bývá, veselé chvíle střídaly okamžiky smutné. Zkrátka, u mě najdeme od všeho něco.

 

POHLED AUTORA… Tento rozhovor vlastně vůbec vzniknout nemusel. Uvědomuji si to stále víc a víc. Vždyť pan Zikmund už opravdu téměř „všechno řekl“, použijeme-li jeho slova. Přesto mě těší, že ještě našel chuť a energii vyprávět. Myslím si, že by byla věčná škoda, kdyby jeho „divadelní postřehy“ zůstaly nevysloveny. Ať už mluví slavný cestovatel o čemkoliv, má to přesah. Stejně jako má přesah celý jeho životní příběh. Nikdy nezapomenu na naše osobní potkávání se, a to během zkoušení inscenace Palubní deník H+Z ve zlínském divadle. Takový lidé, to je vzácnost. Pan Zikmund je otevřený všemu novému, má neskutečný přehled, šarm i vtip. Jen těžko se popisuje, co má kolem sebe za auru, co z něho tryská. A vůbec se není čemu divit. Je jeden z těch, kdo překročil hranici nemožného. DĚKUJI A PŘEJI VÁM HODNĚ ZDRAVÍ, PANE ZIKMUNDE! Nutno dodat, že tento rozhovor by zůstal jen mým snem, kdyby mi nebyli nápomocni svou ochotou a vstřícností paní Magdalena Preiningerová, vedoucí Archivu H+Z Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, a můj drahý kolega Rostislav Marek.

 

Je-li kde na světě ráj? Aneb vzpomínka na Palubní deník Hanzelky a Zikmunda

O slavné cestovatelské dvojici vzniklo několik celovečerních filmů, seriálů i dokumentů. Jejich neuvěřitelný a dech beroucí příběh však ožil také na divadelních prknech. Před šesti lety uvedlo Městské divadlo Zlín titul Palubní deník Hanzelky a Zikmunda v režii Petra Štindla. Diváci tak měli jedinečnou možnost prožít životní dobrodružství nerozlučné kamarádské dvojice tady a teď – napříč světadíly, navzdory počasí i režimu. Jak na inscenaci vzpomínají hlavní protagonisté a tvůrci?

_ZBY7887_ZBY7887

Petr Štindl
režisér inscenace

S Miroslavem Zikmundem jsem se poprvé setkal na druhé čtené zkoušce inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Do té doby byl pro mne něco jako žijící legenda; samozřejmě od dětství jsem listoval jejich knihami, které zaujímaly velký prostor v naší domácí knihovně, ale jeho vlastní příběh jsem podrobně neznal, jistě: cestování, Afrika, 1968, Charta 77, to všechno člověk nějak znal a vnímal. K osobnímu setkání ale došlo až tehdy, začátkem ledna 2013. On by to věděl přesně, neboť jeho pečlivost a paměť jsou pověstné; chtěl jsem třeba po něm, zda by mi řekl čísla poznávacích značek automobilů, které vlastnili, on i Jiří Hanzelka v roce 1970... A jak jinak, věděl to. I když nad tou Hanzelkovou asi třicet vteřin přemýšlel.

Během těch pár setkání na zkouškách jsem zcela podlehl kouzlu jeho osobnosti. Zrcadlí se v něm pro mne noblesa první republiky a intenzivní zájem o vše současné. Jen on a Soňa Červená, nikoho jiného takového neznám. Šarm, vtip, inteligence.

Když se čas přechyloval k premiéře a inscenace vstoupila do generálních zkoušek, chtěl se pan Zikmund jedné zúčastnit. Požádal jsem ho, aby to nedělal. Nechápal proč; říkal, že nebude do ničeho nijak zasahovat, jen že je zvědavý. Řekl jsem mu, že by se ochudil o zážitek z překvapení. Myslím, že tenkrát - i trochu nerad - se podrobil mému přání, ale při premiérovém potlesku na jevišti, při děkovačce, se ke mně naklonil a řekl mi: „Měl jste pravdu. Přišel bych o to krásné překvapení z celku.“

Tahle věta byla pro mne víc, než všechny jiné pochvaly a recenze. A ještě mám tričko s Tatrou a jeho podpisem. Díky.

 

Vladimír Fekar
dramaturg inscenace

Ač se Miroslav Zikmund jeví jako precizní pragmatický člověk, jenž svůj život úhledně srovnává do pregnantně formulovaných deníkových záznamů, bavilo mne objevovat za jeho životem a cestami duchovní a existenciální rozměr. Na cestách - zdálo se mi, muselo být pro Hanzelku a Zikmunda vše zrychlené, intenzivní, živé a kolotavé - často dostávali se dokonce na samu hranici života a smrti. Jak moc je muselo formovat dlouhé odříznutí od domova i nerozlučné pouto přátelství nebo objevování míst, kde civilizace ještě nazaťala svůj dráp? V kontrastu k živému období cest pak přichází tiché, ale lidsky tak pokorné přežívání v období normalizace poté, co se ozvali a nahlas řekli svůj postoj proti okupaci Československa v roce 1968.

Když nyní přemýšlím nad Miroslavem Zikmundem, vrací se mi onen nádherně popsaný okamžik, kdy společně s Jiřím Hanzelkou přespali na pyramidě a ráno pozorovali východ slunce. Pateticky řečeno: Zikmundův stoletý život je pro mne dlouhá nekonečná plavba, osvícená slunečním bohem slunce Re, který Miroslava Zikmunda převáží už za jeho života do říše nesmrtelných, jako faraona všech cestovatelů.

 

Luděk Randár
představitel Miroslava Zikmunda

Některá má setkání s panem Zikmundem…

První vjem – tlusté svazky cestopisů srovnané doma v naší knihovně. Tak rád jsem jimi jako chlapec listoval. Pochopitelně kvůli interesantním fotografiím.

Jiný vjem. Zlín, listopad 89. Opakovaná shromáždění na náměstí, generální stávka. Byl jsem na tribuně a přímo pode mnou stál pan Zikmund s panem Pavlištíkem. Konec projevů, náměstí burácí. Ti dva se se slzami v očích objali a pan Zikmund řekl: „Tak jsme se přece dočkali!“ Slzy vyhrkly i mně.

A pochopitelně divadlo, při zkoušení Palubního deníku. Na zkouškách, kterých se pan Zikmund účastnil, jsem seděl s pootevřenou pusou. Poutavá vyprávění – pochopitelně, ale hlavně, mimo jiné, obdiv k tomu, co vše si podrobně pamatoval. Místa, data, vzdálenosti, čísla… Jednou se režisér Štindl zeptal, jestli si náhodou nevzpomene, jakým autem jezdil v sedmdesátých letech. Pan Zikmund bez zaváhání řekl nejen značku a typ vozu, ale i SPZ. To mi brada spadla úplně.

Na závěr vzpomenu velmi zvláštní pocit radosti při děkovačce na premiéře, kdy stál pan Zikmund vedle mě a držel mě za ruku.

 

Petr Michálek
ředitel Městského divadla Zlín

Miroslav Zikmund. Zážitek první: Po premiéře Divotvorného hrnce u nás v divadle za ním běžím, abych zjistil, jak se mu to líbilo. A on že dobré, ale že si detailně pamatuje tu vůbec první premiéru tohoto titulu v roce 1948 se Soňou Červenou. Zážitek druhý: Hráli jsme náš Palubní deník H+Z v Plzni, jeho rodném městě. A já ho tam vezl služebním autem. Chápete to? Já řídil a vedle mě seděl On! Občas mi radil, kde mám dát přednost. Zážitek třetí: Na návštěvě u něj doma. Chválím mu ty vzrostlé stromy na zahradě. A on si pamatuje, kdy který vysadil, protože to má vše zaznamenáno na speciální mapě. Pan Zikmund = zážitek. Těším se na další!

 

Když se řekne Miroslav Zikmund…

Miroslav Zikmund je pojem, a to nejen u nás, ale i daleko za hranicemi. Jeho cestopisných knih se prodalo víc jak šest milionů kusů v celkem jedenácti světových jazycích a ovlivnil hned několik generací cestovatelů a dobrodruhů. Ba co víc, ovlivnil i mnoho lidí, které vůně dálek zrovna neláká. Miroslav Zikmund je inspirací pro nás všechny díky své pracovitosti, svobodomyslnosti a neutuchající touze plnit si své sny. Jakýmsi důkazem může být i tato mozaika, do níž přispěli nejen divadelníci, ale i celá řada dalších osobností ze Zlínska. Z kraje, v němž legendární cestovatel našel klid a teplo domova. Z kraje, ve kterém je mu dobře.

Josef Holcman
spisovatel a divadelník

Když na mě vyskočí z médií jméno Miroslav Zikmund, tak mně k němu automaticky naskočí Jiří Hanzelka, protože tito parťáci na život a na smrt, abych použil termín pana Zikmunda, se znali, společně pracovali 65 let a na cestách po Africe, Jižní a Střední Americe a Asii spolu strávili přes devět roků. K nim musím přiřadit další jméno: Karel Pavlištík, který byl posledních padesát let nejbližším spolupracovníkem Miroslava Zikmunda i jeho oporou jak v dobách Pražského jara a následné normalizace, tak po listopadu 1989, kdy restartoval legendu H+Z a oba cestovatele pomohl znovu uvést do povědomí československé veřejnosti. Hanzelka a Zikmund byli nejen dobrodruzi, ale i objevitelé, kteří v dobách železné opony jako šikovní kasaři dokázali otevírat svět lidem, kteří cestovat nemohli: zmocňovali se světa, aby se svět - prostřednictvím jejich knih - mohl zmocňovat čtenářů. A naopak, takže dokázali, že cestování je nejdokonalejší formou vzdělávání.

Ale protože píšu pro divadlo, a protože pan Zikmund sedával v první řadě, tak musím vzpomenout tři inscenace Městského divadla Zlín: Především Palubní deník o cestách H+Z, který naznačil, že regionální divadla by měla inscenovat regionální témata či autory, kteří ovšem svým dílem region přesáhli. Pak hru ruského autora Šatrova Diktatura svědomí, kterou pan Zikmund navštívil v roce 1988 se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Vaculík potom napsal do tehdy poloilegálně vydávaných Lidových novin, že: „Šatrov se mýlí, když podává věc tak, jako by se šlechetná idea komunismu měla jen očistit od zla; to nejde, je to zlo samo.“ Třetí inscenací je nedávné Zvlčení, k němuž pan Zikmund pravil: „Byl jsem zvědav, jak režisér Gombár román zdramatizoval. Ta kompozice, jak ji zvolil, je jedinečná a jediná možná, protože Bajajův děj nemá dramatickou křivku… Skvělé! Ale pro průměrného diváka náročné. I pro diváka, který nečetl Bajajovu knížku. Tím ale nechci říct, že by pan režisér měl slevovat z realizací svých náročných divadelních obrazů.“

 

Stáňa Bartošík
houslista z kapely Fleret

Miroslav Zikmund je skvělý člověk a samozřejmě naprosto famózní cestovatel. Pokaždé, když slyším jeho jméno, tak si okamžitě vybavím naši knihovnu a v ní se nacházející cestopis se žlutočerveným hřbetem, na němž stálo „Zikmund a Hanzelka: Obrácený půlměsíc.“ A mimochodem, od své sestřenky Aleny, která tančila ve zlínském folklórním souboru Vonica, vím, že pan Zikmund je také výborný tanečník. Několikrát ji k tanci i vyzval…

 

Martin Hosták
generální manažer hokejového klubu PSG Berani Zlín

Jako první mě napadne slovo dobrodružství… Člověk musí smeknout pomyslný klobouk před tím, co ti chlapi – Hanzelka a Zikmund – zvládli. Jo a taky měli parádní auto!

 

Ivan Kalina
herec, v letech 1990 – 1997 ředitel zlínského divadla

Pana inženýra Miroslava Zikmunda jsem osobně poznal až během listopadové revoluce, především na jednáních Občanského fóra. V dalších letech jsme se setkali na několika besedách většinou právě o listopadu 89 a následujícím dění. Pan Zikmund mě při těchto setkáních vždycky ohromoval detailní znalostí všech tehdejších událostí a to nejen díky svým pověstným zápiskům. Tato jeho preciznost je ale všeobecně známa a já se proto raději vrátím o pár let zpátky.

Byl březen 1982 (nejsem pan Zikmund, tento údaj jsem musel pracně vyhledat v publikaci MDZ), režisér docent Miloš Hynšt vedl čtenou zkoušku na Shafferův „ Královský hon na slunce“. Děj – Pizarro dobývá říši Inků. Přednáška i debata tedy o Peru a Jižní Americe vůbec. Navrhl jsem docentu Hynštovi, že ve Zlíně žije pan Zikmund, který by nám k tématu jistě řekl mnoho zajímavého. Režisér byl mým nápadem nadšen. Druhý den ráno nám ale, se značnou dávkou naštvanosti v hlase, oznámil, že bohužel, pan Miroslav Zikmund nemá do divadla přístup a za námi na zkoušku přijít nesmí. Tak to tehdy bylo.

A proto mě vždy zahřeje u srdce, když při zkoušce na jevišti vidím na spodní straně sklopeného křesla v první řadě hlediště nápis, že toto je místo pana Miroslava Zikmunda. Přeji mu všechno nejlepší, všechno co se jen přát dá.

Michal Žáček
majitel Agentury Velryba

Když jsem byl malý a bydlel s rodiči a bráchou v baťovském půldomku na zlínské Zálešné, pamatuju si nevelkou knihovnu v obýváku, jejíž horní polici vévodilo několik knih se stejným nadpisem: „Afrika snů a skutečnosti“. Všude bylo na hřbetu uvedeno duo autorů Zikmund a Hanzelka... A mě ty knihy už od doby, kdy jsem na ně ještě jako prcek ani nedosáhnul, silně přitahovaly. Obzvláště poté, co mi maminka řekla: „To jsou vzácné knížky, až budeš větší, můžeš si v nich číst, jsou to cestopisy o dalekých krajích.“ Takže přirozeně, hned jak jsem dorostl do výšky police s těmi knihami, jsem po nich šáhnul. Otevřel se mi fascinující exotický svět popsaný krásně lidskou a poutavou formou. A pak jsme šli na procházku přes zlínské Nivy a maminka mi řekla, že dům, kolem kterého zrovna jdeme, je vila pana Zikmunda. Toho pana Zikmunda, jehož knížky o Africe jsem tak miloval! Zbožná úcta, zároveň hrdost, že taková persona bydlí ve stejném městě jako já! Když jsem měl rozumu více (a do rodného půldomku za rodiči už jen dojížděl na návštěvy) bylo mi dáno poznat i to, že pan Zikmund je nejenom cestovatel a spisovatel, ale člověk angažující se nejdříve v disidentském a po roce 89 i ve veřejném občanském životě. Autorita. Legenda. Vzor...

Bylo mi dáno se s ním v mém dospělém pracovním i osobním životě několikrát setkat. Cítil jsem se polichocen, když se mě pokaždé optal na celé jméno, aby si zapsal do svého legendárního deníku správně všechny lidi, s nimiž se ten den potkal. Cítím se polichocen i touto výzvou napsat pár osobních řádků k jeho krásnému životnímu jubileu. Co napsat, aby to bylo stručné, navíc nepatetické a srdečné?

Možná jen to, že mám obrovské štěstí v životě: bylo mi dáno být malilinkatou součástí Století Miroslava Zikmunda!

Přeji Vám vše dobré.

 

Rostislav Marek
herec z Městského divadla Zlín

1) Legendární cestovatel, literát… Pečlivě střežené knihy v domácí knihovně s nádechem zapovězenosti.

2) Kulturní ikona města Gottwaldova a později Zlína. Potkáváme se na všech významných premiérách, vernisážích, koncertech či besedách.

3) Politický lídr – jedna z vůdčích tváří zlínského OF v listopadu 89. V prvních revolučních dnech dostávám z jeho rukou fejeton Ludvíka Vaculíka „Gottwald na stokoruně“, abych jej přečetl před zaplněným sálem našeho divadla. Váhám, po poradě s kolegy ze stávkového výboru docházíme k závěru, že na takto radikální texty nejsou gottwaldovští občané ještě připraveni – přece pro mnohé stále zůstává prezidentem a ne řezníkem s krvavýma rukama. Nevyhovění žádosti pana Zikmunda dlouho vnímám jako zbabělost nebo čin dobrého stratéga. Z tohoto dilematu mě osvobodil samotný pan Zikmund, který mě po čase začal oslovovat křestním jménem.

4) Divadelní postava. Úžasná práce na inscenaci Palubní deník Hanzelky a Zikmunda. Radost, že jsem v ní mohl být jeho kamarádem – světoběžníkem Števou Příkazským.

5) Obdivuhodný člověk. Při poslední návštěvě v domácím prostředí jsem svědkem jeho zájmu o veškeré veřejné dění – jeho názory (i politické) jsou mi blízké. Přesto do mě vlévá optimismus a s trochou údivu, překvapení a studu přijímám jeho označení mne jako „mladého člověka“. Když jsem se s panem Zikmundem seznámil, bylo mu 65 let.

 

Pavel Stodůlka
lékař, majitel očních klinik Gemini

Miroslav Zikmund je pro mne symbolem celé škály pozitivních vlastností: svobody, splněného snu, vytrvalosti, inteligence, znalostí, šarmu, inspirace, systematičnosti a preciznosti. Návštěvy u něj doma jsou nezapomenutelnými. Vždy se dozvím něco nového. Znám jen málo takových výjimečných komplexních osobností. Na splnění svého snu musel tvrdě pracovat a mnohé tomu i obětovat.

 

Jarda Bobowski
frontman kapely Premier

Když se řekne Miroslav Zikmund? Vybaví se mi krásné vzpomínky na moje dětství, zejména pak knihovna mého dědečka v Olomouci, který měl snad skoro všechny cestopisy pánů Hanzelky a Zikmunda. I když jsem tehdy ještě neuměl číst, naprosto mě fascinovaly fotografie, které se uvnitř knížek skrývaly. A kniha Za lovci lebek, jedna z mých nejoblíbenějších, má čestné místo v mojí knihovně dodnes.

 

Josef Kubáník
herec ze Slováckého divadla

Pan Zikmund mi připomíná mého dědečka. Taky to byl vysoký, štíhlý chlap a pro mě to byl rovný frajer. Takový, za kterým člověk utíká, když má pocit, že už je na všechno sám. Takový, kterému věří a se kterým je mu bezpečně. Pan Zikmund pro jeho blízké i pro obdivovatele určitě takovým je. A přeju mu, aby i on měl jistotu, že má kolem sebe lidi, kteří jej nedají. Nám ostatním přeju, abychom k němu mohli ještě dlouho vzhlížet.

Miroslav Adámek
lékař a náměstek pro kulturu ve Zlíně

Pan inženýr Zikmund. Cestovatel, otec a guru všech dalších cestovatelů.

První vzpomínka? Vzpomínka z dětství. Samozřejmě se mi ihned vybaví jeho knihy, poskládané v knihovně u prarodičů.

Dále mě vždycky napadne myšlenka - elegantní, vznešený, nebojácný. Člověk s obrovským nadhledem a životními zkušenostmi, od kterého se máme všichni co učit.

A ještě jedna osobní vzpomínka, a to z doby, kdy jsem přivezl k němu domů svoji tetičku, která z Kudlovských atelierů pomáhala organizovat filmový materiál z cest pánů Hanzelky a Zikmunda. Přestože se neviděli desítky let, pan Zikmund řekl: „Věrko, jsem rád, že tě vidím. Jako by to bylo včera…“

 

Autor: Jakub Malovaný (www.jakubmalovany.cz)
Foto: archiv Městského divadla Zlín