„Nevzdávám se a řádím,“ říká Stanislav Valla, emeritní člen uměleckého souboru Městského divadla Zlín

Program

"Na jevišti i v zákulisí se často potkávám se Stanislavem Vallou, což je skutečná místní legenda. On je totiž nejenom herec, ale také jeden z úplně prvních inspicientů v historii zlínského divadla. A jen tak mimochodem, já jsem v tom toku času zatím inspicient poslední. I proto se velmi nabízelo, udělat tento velký a zcela otevřený rozhovor," odhaluje zákulisí vzniku rozhovoru Jakub Malovaný.

Věčně optimisticky naladěný sedmaosmdesátiletý Standa nastoupil do angažmá tehdejšího Divadla pracujících na začátku šedesátých let a od té doby je svému milovanému divadlu stále nablízku. Dnes už sice žádné představení neřídí, pouze a s chutí hraje, zato se však rád do tajemné inspice vrací. A pozoruje. Za ty dlouhé roky se toho změnilo víc než dost, ale jedno je stále stejné a silné - Standova nekonečná láska k divadlu.

Skutečně mě těší, že mám možnost poslouchat jeho všemožné vzpomínky i zážitky a hlavně mám radost, že s ním můžu ty nezapomenutelné divadelní okamžiky sdílet…

Stando, kdy jsi začal vnímat kouzlo divadla?

Už jako malý chlapec školou povinný. Dělal jsem ministranta v kostele a velmi mě fascinovalo, když kněz kázal. Vždyť to je svým způsobem taky takové malé divadlo… (úsměv) Pak si vzpomínám, že jsem byl jednoho obyčejného dne doma, maminka zrovna prala prádlo a přišel k nám chlapík, jenž vedl ve Zlíně divadelní kroužek. Nedalo mi to a řekl jsem si, že to zkusím, že se přidám. Nejprve jsme se scházeli na Zálešné, ale poté jsme získali prostory na Hotelu Moskva, kde jsme například zkoušeli pohádku Broučci. Celkově to na mě působilo moc pěkně. Jenže když už se konečně schylovalo k premiéře a měli jsme hrát, všechno překazil letecký nálet a bombardování Velkého kina. Tím to bohužel skončilo. Zajímavé je, že celá řada z nás, co jsme do toho dramatického kroužku chodili, se později dostala na divadelní školu, ať už na JAMU či na DAMU, a divadlu se skutečně věnovala. Za všechny bych rád zmínil třeba mého spolužáka Honzu Libíčka.

Letos v září jsi z rukou Petra Michálka převzal Cenu ředitele Městského divadla Zlín. Co ti blesklo hlavou, když zaznělo tvé jméno na zcela vyprodaném galavečeru?

Velmi mě potěšilo, že byl ohodnocen někdo jako já. Někdo, kdo nikdy nebyl na plakátech a celé ty roky se spíš „skrýval“ v ústraní. Vždyť já jsem vždycky dělal převážně tu drobnou divadelní práci s tím, že když se naskytla nějaká menší herecká příležitost, s radostí jsem se jí chopil…

Jak vypadala tvá cesta z divadelního kroužku k profesionálnímu divadlu?

No, nejprve jsem se vyučil strojním zámečníkem, ale poté jsem si podal přihlášku na pražskou DAMU. O rok níže chodila Bohdalová, o nějaký ten ročník výš zase Menšík. Co jméno, to pojem. (úsměv) Po úspěšném absolvování vysoké školy jsem zůstal v Praze a v roce 1954 nastoupil do tamního Vesnického divadla, pozdějšího Státního zájezdového divadla, ve kterém jsem strávil zhruba osm sezón, a to až do doby, než bylo definitivně zrušeno. Skvělé bylo, že jsme hodně cestovali a měli tak možnost poznat divadla po celé republice. Dalo nám to hodně zkušeností do budoucího profesního života.

Romance pro křídlovku-VallaRomance pro křídlovku-Valla

V roce 1962 ses vrátil do tehdejšího Gottwaldova a nastoupil do Divadla pracujících. Co bylo důvodem tvého návratu do rodného města? Zrušení Vesnického divadla?

Ano. A musím říct, že ten nástup do Divadla pracujících byl opravdu šílený. Vrátil jsem se totiž zpátky v době, kdy z místního souboru odcházel Václav Babka, herec, kterého jsem měl moc rád. Přezkoušel jsem po něm celou řadu rolí, ovšem určití kolegové z toho zrovna dvakrát nadšeni nebyli. Znehodnocovali moje výkony a dávali mi to pěkně sežrat. Navíc měli políčeno na tehdejšího uměleckého šéfa Stanislava Holuba, kterého se chtěli zbavit, a tím pádem jsem se jim hodil, protože na mě mohli krásně demonstrovat, koho, že to sem přivedl. Já jsem bohužel nikdy nebyl nijak průbojný, čili to pro mě nebylo vůbec snadné.

Určitě příjemné však bylo to, že ses na zlínském jevišti stihl potkat se svým velkým kamarádem a studentským souputníkem Janem Libíčkem. Mám pravdu? Jak na tohoto oblíbeného herce, jenž v roce 1963 Divadlo pracujících opustil, vzpomínáš?

Vzpomínám na něho s láskou. Vždyť jsme se znali od první třídy. Dodnes vidím, jak za mnou tenkrát přišel malý uplakaný chlapeček a představil se jako Honza Libíček… (úsměv) Stýkali jsme se celé mládí, a to i v dobách studií či během působení ve Vesnickém divadle. Byl to šikovný kluk a bavič. Byla s ním opravdu sranda. Pamatuji, jak si třeba pořídil falešné razítko, na kterém stálo „MUDr. Přibyl“ a rád ho využíval, když ve škole potřeboval tři dny volno. Dokonce ho ze školy i vyloučili, protože si půjčoval knížky, které pak dával do bazaru. (smích) Nicméně jednou, když jsme spolu byli v Praze, mi u piva zcela vážně řekl: „Stando, za rok tady budu hvězda!“ A nebyl daleko od pravdy, za dva roky se mu v hlavním městě skutečně podařilo prorazit. Bylo mi s ním hezky. (odmlčí se) A vidíš, už je čtyřicet dva let po smrti…

Vraťme se k tvým začátkům v Divadle pracujících. Pokud se nepletu, tak v hereckém souboru jsi vydržel necelé dva roky a následně jsi přijal pozici inspicienta. Je to tak?

Je to tak. Už po první sezóně jsem stál před složitým rozhodnutím, a sice že buď odejdu jinam, koneckonců i nějaké nabídky jsem měl, nebo přijmu právě uvolněné místo inspicienta. Rozhodl jsem se, že zůstanu ve svém rodném městě a milovaném divadle, že už nemá cenu nikam odcházet. A udělal jsem dobře. Inspicientská práce mě bavila a na jeviště jsem se taky dostával. Během těch let jsem nějakých sto jedenáct rolí nazkoušel… (úsměv)

Co ti inspicientská práce dala a co na ní považuješ za nejnáročnější?

Je pravda, že jsem věděl, do čeho jdu. K inspicientské práci jsem totiž přičichl už ve druhém ročníku na DAMU a vím, že jsem si tehdy říkal, že toto bych opravdu nikdy dělat nechtěl. Stokrát všechno zkontroluješ, ale jakmile jednou zapomeneš, už je průser... (smích) Těšilo mě, že jsem se mohl spoluúčastnit na tvorbě divadelních představení. Měl jsem přehled o všem, vždyť to znáš. Volal jsem herce na jeviště, řídil jsem techniku, dával jsem znamení zvukařům… A příjemným kořením této profese pak byly všechny ty menší herecké příležitosti.

Jak jsi řekl, inspicientskou práci znám velmi dobře. Proto mě zajímá, zda tě někdy během těch let potkal nějaký průšvih. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že čas od času se přece jen něco vyvrbí…

To víš, že ano… (úsměv) Třeba jsme hráli Maryšu a herec Zdeněk Hradilák potřeboval mezi svými výstupy odjet z divadla. Tak jsem ho pustil. Jenže se už nestihl vrátit, protože měl cestou nehodu. Zjistil jsem to bohužel až ve chvíli, kdy přišla na řadu hospodská scéna, ve které měl být. Kolegové na jevišti velmi dlouze pili pivo a improvizovali až do té doby, než se to celé zadrhlo a oni pochopili, že se Zdeňka nedočkají. Byl to obrovský průšvih… Občas jsem také býval v různých rozepřích s režiséry, protože leckdy požadovali něco, co jsem věděl, že je úplný nesmysl. Ale to k té práci patří, aspoň není nuda. (úsměv)

Zvládl bys odřídit divadelní představení i nyní?

Jistě. Technika sice pokročila, ale v základu je to pořád stejné. Dokonce si myslím, že dřív bylo řízení představení v něčem náročnější. Dnes už je všechno na vyšší úrovni. Přece jen, ty už třeba nemusíš řídit zvukaře ani osvětlovače, tyto složky jsou plně samostatné…

Místní divadlo znáš důkladně a od úplných začátků. Prozraď, na které období vzpomínáš nejraději?

Myslím si, že nejkrásnější období bylo kolem roku 1967, kdy jsme se z adaptovaného Komorního kina, dnešní Malé scény, stěhovali do nově postavené budovy, kterou jsme slavnostně otevírali premiérou Mahenova Jánošíka v režii Karla Pokorného. V titulní roli se představil vynikající Miroslav Moravec, se kterým jsem zažil krásné věci. Dokonce jsme se pokusili projet stopem Jugoslávii… (smích) No jo, byli jsme mladí a ten život byl pěkný.

Krátce na to však přišel rok 1968, černý okamžik našich novodobých dějin, a z oken divadla jste pozorovali, jak kolem projíždějí ruské tanky. Asi není třeba dodávat, jak výrazně se v tu chvíli změnila atmosféra…

Nebylo to vůbec lehké… (přemýšlí) Samozřejmě jsme na tragické srpnové události okamžitě reagovali, dokonce došlo k rychlé úpravě repertoáru. Například hned v září jsme odpremiérovali Čapkovu Bílou nemoc, nebo jsme v Divadélku v klubu uvedli pořad Koncert pro pana Masaryka. Taky jsme z divadla tajně vysílali reportáže o aktuálním dění a doufali, že nás nenajdou...

A naštěstí vás nenašli... Ty jsi pak nadále seděl v inspicientském křesle, a to až do roku 1988. Následně ses na tři roky vrátil do hereckého souboru, ovšem v devadesátých letech jsi na nějaký čas z toho divadelního světa zmizel, nebo se pletu?

Šel jsem do důchodu a na moje místo nastoupil tvůj kolega Petr Lukáš. Jenže jsem to dlouho bez divadla nevydržel, a tak jsem se nějakou dobu věnoval ještě práci inspektora hlediště a taky jsem dělal inspektora Divadélka v klubu (pozn.: dnešní klub Dílna). A časem jsem se opět začal vracet i na jeviště, opět se pro mě našli nějaké hezké roličky. (úsměv)

Srovnáš-li Divadlo pracujících v šedesátých letech, tedy v době, kdy jsi do něj nastoupil, s Městským divadlem Zlín let současných. Co se výrazně změnilo?

Tak třeba v dnešní době se už nepoužívá slavnostní opona… (smích) Samozřejmě se změnila celá řada věcí, vývoj techniky nabízí opravdu velké možnosti, což je jenom dobře. Hlavně se nesmí ustrnout. Je třeba rovněž ocenit současné vedení divadla a speciálně pak ředitele Petra Michálka, protože to je skvělý člověk na správném místě. Opomíjet nesmíme ani mladou a velmi schopnou generaci v uměleckém souboru, jež nalila divadlu novou krev do žil. To je něco úžasného. Víš, to dřív nebývalo zvykem. Mnohdy přišel mladý herec, ale byl takový nemastný neslaný. Teď přijde nová posila, která nejenže dobře hraje, ale k tomu ještě krásně zpívá a ovládá různé hudební nástroje. Vezmi si jen nově příchozí Lucii Rybnikářovou. Co ta předvedla na zahajovacím galavečeru, to byla naprostá fantazie.

Když už si tak porovnáme, napadá mě ještě jedna otázka. Na začátku rozhovoru jsi mluvil o svém nelehkém nástupu do místního divadla. Myslíš si, že ty začátky mají dnešní mladí herci lehčí, než je měla vaše generace, i co se třeba vztahů s bardy souboru týče?

Jedna věc se nemění – mladý člověk je vždycky nezkušený. Prozradím ti, že třeba takový Luděk Randár byl na začátku své kariéry docela „týrán“ a podívej se, jaký pan herec z něho vyrostl. (úsměv) Každý mladý herec má zcela logicky určité těžkosti a postupem času by se jich měl zbavit a měl by v souboru pořádně zakotvit. Ve většině případů jsem zažil vývoj herce jenom k tomu dobrému. A je pravda, že dnešní bardi, ať už je to právě Luděk nebo Helenka Čermáková či Rosťa Marek, přijímají nováčky jaksi rychleji, protože si zmíněným vývojem prošli a zbavili se veškerých mladistvých chyb, tím pádem jsou k současným mladým hercům otevřenější. Čerpají ze svých pracně nabitých zkušeností…

Na závěr mi prozraď, jak je možné, že jsi stále tak vitální, v dobré kondici a plný pozitivní energie.

Nevzdávám se a řádím. (smích) Stále se snažím udržovat, proto se věnuji například orientačnímu běhu, kdy v mé věkové kategorii závodí v České republice asi už jenom čtyři lidé. Nedávno jsem byl jako jediný Čech ve své kategorii na mistrovství světa v Dánsku a nebyl jsem poslední, což je pro mě důležité. Přál bych si, aby mi zdraví vydrželo a mohl jsem závodit alespoň do devadesátky. Taky se snažím neustále zaměstnávat mozek, proto se učím třeba anglicky. A k tomu všemu mám i všemožné touhy, které bych si ještě rád uskutečnil… Například chci absolvovat pouť do Santiaga de Compostela. Ještě ale nevím, jakou vzdálenost si zvolím. Určitě však chci dosáhnout na diplom, kdy je podmínkou ujít minimálně dvě stě kilometrů.

Stando, moc ti držím palce, a to nejen v cestě za diplomem. Ať se ti daří.

Já ti děkuji!

Jakub Malovaný
www.jakubmalovany.cz