Zemřel Miroslav Plešák

Program

Mirkovi Plešákovi

Nečekaný a náhlý odchod Miroslava Plešáka je pro mne velmi osobní a bolestivý. Je ústřední postavou mé vazby na Městské divadlo Zlín. Když byla nedávno v našem divadle premiéra inscenace Řidič slečny Daisy, připomínal jsem mu, že právě jeho inscenace této hry s Vladunou Polanskou a Hynkem Kubastou v hlavních rolích byla mým prvním diváckým zážitkem v tomto divadle, když jsem ještě jako voják základní služby inicioval zájezd do Městského divadla Zlín. Na Janáčkové akademii nebyl přímo mým pedagogem, ale naše cesty se protínaly po celou dobu studia. Jeho vstřícný, ale precizní oponentský posudek na mou diplomovou práci Čtyři inscenační podoby Maryši mám v paměti.

V roce 2003 mne přizval ke svému šéfovskému období jako druhého dramaturga do tandemu s Janou Kafkovou. To období trvalo pouhé tři roky, ale, jak už to bývá, právě ony první roky s odstupem času vnímám jako ty nejintenzivnější. Vždyť jsme v divadle byli vlastně pořád. Svou důvěrou, že mám patřit do jeho týmu, mne – osudově - připoutal k tomuto městu i k divadlu.

Byl opravdovou a přitom neokázalou pamětí gottwaldovských časů divadla. To, co vím o minulé éře divadla, vím především díky němu. Jako dramaturg zde působil od roku 1972 do roku 1989. I když se pak na roky upsal brněnskému Národnímu divadlu a výuce na JAMU v Brně, neustále své zlínské divadlo sledoval. Dokázal vypíchnout živé detaily z divadelního života sedmdesátých a osmdesátých let, dokázal vykreslit plasticky úspěšný zájezd s inscenací Muž jako muž do Berliner Ensemble, takže mám pocit, že jsem tam byl s nimi, hovořit o lesních dramaturgicko-režijních procházkách s Lojzou Hajdou , o inscenacích Ivana Baladi, o tom, jak se podařilo dostat do divadla zakázané autory, jakými byli Ludvík Kundera a Antonín Přidal, nebo ve své době nepohodlné režiséry, jakými byl Evald Schorm, o kontaktech na slovinský festival Borštnikovo srečanije, o své cestě s Romanem Polákem do Ameriky, kde objevil již vzpomínanou hru Řidič slečny Daisy atd.. Velmi konkrétně nám připomínal to, jakým způsobem se divadlu dařilo během minulého režimu být „ostrůvkem normality ve vlnách normalizace.“

Když jsme se s Břeťou Rychlíkem dělili telefonicky o smutek z obrovské ztráty Mirka pro brněnskou JAMU i pro divadlo jako takové, použil Břeťa mimoděk slovo svorník. Je to velmi výstižné slovo - pro jeho charakter, pro jeho vnímání divadla, života. Dokázal – jako svorník - totiž neokázale čerpat z minulosti, ale vidět do budoucnosti.  Dával šanci režijním i hereckým legendám divadla, (jakými byli Karel Semerád, Ivan Balaďa), kteří mohli své zkušenosti předávat mladším, přitom však, nejen díky škole, ale především díky své otevřené, stále mladé mysli dával prostor a šanci mladým tvůrcům, tvůrčímu hledání. V jeho éře krásné inscenace připravil režisér Pavel Šimák, Jan Antonín Pitínský a další. S citem zkušeného divadelníka vybral si v Dodo Gombárovi nástupce, který dokázal velmi výrazně profilovat divadlo v období následujícím v letech 2006-2009. Hana Mikolášková, budoucí umělecká šéfka divadla, své první režie v Městském divadle Zlín realizovala právě díky jeho otevřenosti novým tvůrcům. V době svého šéfování otevřel cestu k cyklům scénických čtení, jejichž vznik opakovaně podporoval a které se udržely jako profilová záležitost divadla i v následujících letech. Spojoval v sobě mimořádnou úctu k tradici, pokoru k hereckému divadlu, ale i odvahu a otevřenost k experimentu.

V dramaturgii jsme hledali nejen tituly vstřícné pro zlínského diváka, ale dokázali jsme být i otevřeni velkým a velmi riskantním výzvám. Právě v jeho šéfovské éře se realizoval mimořádný projekt – scénický melodram Smrt Hippodamie, v němž, opět jako svorník, inicioval spojení dvou velkých kulturních institucí, Filharmonie Bohuslava Martinů a Městského divadla Zlín. Úspěšný zájezd do ukrajinského Lvova byl vyvrcholením této snahy. Jako svorník zafungoval i tehdy, když přizval k režijní spolupráci česko-portugalského básníka Františka Listopada, jehož poetická interpretace portugalské  hry Válka mezi rozmarýnem a majoránkou rezonovala na festivalu v Lisabonu. Divadlo mělo odvahu k náročným celosouborovým inscenacím. Inscenaci Rok na vsi věnoval režisér Jan Antonín Pitínský právě Mirkovi Plešákovi, jak dokazuje text připravený na první čtenou zkoušku.

Pan Plešák_6Pan Plešák_6

V souboru Městského divadla Zlín díky němu získali své místo Zdeněk Lambor, Josef Koller, Petra Hřebíčková, Pavel Vacek, díky posílení souboru nabralo divadlo mladický drajv.

Jako svorník fungoval i mezi amatérským a profesionálním divadlem. V Karolince na něj vždy s vděkem vzpomínali, byl patronem vzniku Valašského národního divadla.

Přišel s nápadem udílet na festivalu Setkání Stretnutie Cenu Martina Porubjaka tvůrcům, kteří, opět jako svorník, propojují českou a slovenskou kulturu. Přišel s nápadem přivést na jeviště hru o Jiřím Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi, kterou jsme pak o několik let později skutečně realizovali.

Všechny tyto události, iniciace, propojení lidí činil i později opravdu velmi neokázale, takže jsme si mnohdy ani neuvědomovali, jak nenápadně stmeluje, jakou práci pro nás neustále vykonává, jak jsme stále intenzivně v jeho mysli.

Nikdy nepřestal být naším, zlínským. Opakovaně hovořil o tom, že působení ve Zlíně bylo jeho srdcovou záležitostí. Naposledy to vzpomenul také ve fejetonu připravovaném pro Hladového Kašpárka. Pravidelně přiváděl studenty JAMU na naše festivaly Setkání Stretnutie, Naráz, později na festival Zaráz. Vytvářel tak vazbu na toto divadlo velmi osobní, protože se jim vždy během festivalů naplno věnoval. Mnozí z nich se proto do divadla rádi navrací. Zkrátka, byl skutečným svorníkem, který drží klenbu tohoto divadla. A nejen jeho.

Slovem svorník je označován architektonický prvek používaný zejména v gotické architektuře. Nachází se zpravidla ve vrcholu žebrové klenby v průsečíku klenebních žeber. Ke svorníku tedy míří všechna žebra klenby. Jako paprsky ke slunci.

Měj se tam krásně. Mirku, míříme k tobě. Jako tvé paprsky.

A děkuji za všechno! Děkujeme!

Tvůj Vladimír